Jen je nechte, ať si kradou

Nová webová prezentace spatřila světlo boží. Grafika je totálně dechberoucí, skvělou funkčnost zajistilo vyhlášené programátorské eso, i kodér se vytáhl a web funguje navzdory odporu všech dýchavičných mobilních zařízení. A obsah? Prda! Pecka! Paráda! Copywriter si sáhl až na dno svých sil a vydumal texty originální, úderné a široko daleko nevídané. K budoucímu úspěchu je tedy našlápnuto a ekonomicky plodná budoucnost se rýsuje v růžových barvách.

Co se ale nestane? Pár týdnů po úspěšném vstupu do online oceánu se z jeho nejtemnějších hlubin vynoří bezejmenný fiškus, který se příliš nežinýruje a kompletně celý obsah webu štípne. Načež začne provozovat činnost, kterou nejlépe charakterizuje pěkné české přísloví: „chlubit se cizím peřím.“ Podobní filutové nejsou vesměs žádní pronikaví myslitelé, a tak nechápou, že slepice oděná do honosného hávu se pávem nestane ani omylem a navždy zůstane obyčejnou přihlouplou slepicí. Jejich problém.

V odlišné situaci se ovšem ocitá majitel webu (nebo provozovatel či správce, neřešme drobné nuance), který za jeho výrobu vysolil pěkně mastnou sumičku. V okamžiku, kdy zjistí, že se jeho draze zaplacený obsah potuluje naprosto nekontrolovaně světem, se zdravě naštve a položí si zásadní otázku: „Co mám dělat, abych podobným zlodějíčkům v krádežích zabránil?“

Odpověď je zázračně prostá a zní: „Nejlepší je nedělat vůbec nic!“ Respektive – nedělat nic, co by mohlo široké mase poctivých uživatelů ztížit přístup k podávaným informacím nebo jejich využití pro vlastní potřeby.

Důvod je prostý: Informace nebo myšlenka, která nikdy nespatří světlo světa, je naprosto bezcenná. Zbytečná. Neužitečná. Mrtvá už v okamžiku zrození. To plyne z logiky věci. Na druhou stranu informace nebo myšlenka publikovaná na internetu ztrácí svou cenu v okamžiku zveřejnění. Tak to prostě je. Možná trochu bludný kruh, ale kdo pochopí základní princip fungování moderní informační společnosti, ten zůstane v pohodě a nikdy si nebude lámat hlavu tím, jak přístup k obsahu návštěvníkům znepříjemnit.

Proč? Protože základním stavebním kamenem, na němž stojí web, je právě jeho otevřenost. Úžasná a historicky nevídaná možnost šířit své myšlenky, informace a obsah do celého světa všem lidem, kteří jsou ochotni naslouchat. Ano, jistě – občas i krást. Jenže to je v lidské přirozenosti a dějiny lidstva ukazují, že bojovat s větrnými mlýny nemá valný smysl. Tak je nechte, ať si kradou.

Foto: sxc.hu – autor Nerian

Vyjádřeno po lopatě – jakýkoliv způsob technologicky sofistikované ochrany je předem odsouzen k neúspěchu, protože „zlodějíčka“ v žádném případě nezastaví, ale obyčejný konzument bude otráven a frustrován, když mu majitel webu bude házet klacky pod nohy. (Ostatně – zkusili jste si někdy porovnat legálně zakoupené DVD s bezva filmem s pirátskou verzí? A jaké jste z toho měli dojmy?) A přitom by třeba zrovna rád část stránky zkopíroval a poslal kamarádovi s dovětkem „Hele, vole, to je parádička, co? Autor je fakticky bedna!“

No, nejde to. Majitel usoudil, že pravé tlačítko myši je přežitkem minulosti (nebo nástrojem ďáblovým), a tak ho pomocí Javascriptu šikovně zakázal, včetně možnosti vrazit text do schránky pomocí kouzelné kombinace CTRL + C. Nebo texty, které považuje za natolik originální a svaté, prezentuje za vydatné pomoci nepříliš přístupného Flashe. SWF je to magické kouzlo, které zabrání krádeži. A je to. Bohové nepřístupnosti a nepoužitelnosti si mnou ruce a majitel je v rauši, jak na ničeho se neštítící „zlodějíčky“ vyzrál.

Myslíte, že kecám? Že si vymýšlím? Kdepak. Tohle vlákno v populární diskusi není  zdaleka jediné, kde se jeho autor snaží řešit kvadraturu kruhu. Naprosto zbytečně. Věnuje energii a čas pitomostem, které úspěch jeho webu v žádném případě nezaručí, spíš ho definitivně pohřbí. A na českém netu tak přibude další zombie – webová prezentace ve stavu klinické smrti, které se obyčejný uživatel širokým obloukem vyhne. Protože je mu v podstatě k ničemu, když s ní nemůže provádět to, co by chtěl.

Závěrečná rada? Buďte otevření. (Totéž radí i jiní.) Zapomeňte na pokroucené paragrafy autorského zákona, který zůstal trčet v minulém století, a prostě dělejte to, o čem se domníváte, že lidé ocení. Máte-li navíc opravdu co sdělit, prostě to udělejte. Hned. Čím dřív, tím líp. Bez ohledu na následky. Ovlivnit stejně nemůžete vůbec nic. Odměnou vám ale může být takzvané „Právo digitální první noci.“ Budete prostě a navždy první. Ocitnete se na špici pomyslného internetového pelotonu, a to vám nikdo vzít nemůže. Nemá totiž jak. Každý „zlodějíček“ vždycky bude až druhý v řadě a utajit se to nedá.

Závěrem bych vám rád, zcela zdarma a bez jakéhokoliv nároku na odměnu, nabídl text webové licence pro prezentaci obsahu, k níž jsem v těžkých porodních bolestech došel po dlouhých letech používaní internetu (ano, i já „bojoval se zlodějíčky“).  Nazývám jí trochu neskromně „Plaváčkovou Volnou Licencí“ (zkráceně PVL) a zní takto:

Víc není třeba. A nezapomeňte: Slepice zůstane slepicí a do svého nudného světa nikdy pávy nalákat nedokáže.