Šílení korektoři učí češtinu přístupnou formou

Na úvod se musím, coby recenzent knihy o jazyce, k něčemu přiznat: jsem ten typ, co upozorňuje na pravopisné chyby (i když je sám dělám, jako většina lidí). Když vidím nějakou za oči tahající příšernost, snažím se autora pokud možno decentně upozornit, že ujel. Mám tedy poměrně bohatou sbírku odpovědí dotčených autorů. Od „díky, opravím“, přes „nemáš pravdu, protože…“ (a pak následuje leckdy zajímavá diskuse o nuancích našeho jazyka) až po legendární „koho zajímá gramatika, jde přece o sdělení, to je podstatné…“

Ironií jazykových příruček obecně je, že by si je měli koupit především zastánci posledního přístupu, aby se dozvěděli, že nemají pravdu. Jenže oni si je nikdy nekoupí. Koupí si je ti z prvních dvou skupin, kteří je vlastně ani moc nepotřebují.

Další jazyková příručka?

Kniha Pište správně česky – poradna šílených korektorů, kterou vydal Zoner Press v roce 2009, ale není typická jazyková příručka. Nesepsal ji kolektiv akademiků z ÚJČ a nezačíná přehledem skloňování, časování a vzorů. Jejími autory jsou Dalibor a Petr Behúnovi – pokud jsou vám tato jména povědomá, znáte je pravděpodobně ze serveru Interval.cz, kde vycházel (a s čím dál většími přestávkami stále vychází) jejich seriál „Hříchy pro šíleného korektora“.

Pokud patříte mezi čtenáře tohoto seriálu, jistě si vzpomenete na jeho strukturu: každý díl byl věnován nějakému jazykovému jevu, v němž lidé často chybují, ať už to je psaní slov „výjimečný“ či „standard“, předložky s a z, velká písmena, nebo na druhé straně typografie a správné psaní mezer. A protože šlo o seriál na serveru odborném, zaměřeném na web, byly i jednotlivé díly zaměřeny především na chyby, s nimiž se setkáváme na webu – či, lépe řečeno, na chyby, s nimiž by se měli setkávat (a opravit je) korektoři. 

Kniha je uspořádána podobně jako seriál: Co kapitola, to jazykový jev. Ale nebojte se, že si za 229 Kč koupíte vytištěné texty z webu, to ani náhodou. Pokud si vzpomínáte, tak u každého článku se na webu rozvinula diskuse, v níž padaly další příklady sporných slov a jevů a v níž se čile debatovalo o věcech, co se už do článku nevešly – a právě ty věci, co se už nevešly do článku, v knize jsou (a nejen ony). Každá kapitola je podstatně rozšířenou verzí původního článku – jev je probrán podrobněji, na více příkladech, občas je přidaný seznam zajímavých slov či frází, někde, kde je potřeba, je vysvětleno i pozadí jazykového jevu. Přesto je ale vidět, že autoři mají zkušenost z psaní pro web: nechodí zbytečně kolem horké kaše a neutápí výklad v akademických podrobnostech. Čtenář, který češtinu dnes a denně aktivně používá (tj. píše), tak získá přesně to kvantum informací, které potřebuje k tomu, aby dokázal v 99,95 % případů rozpoznat, že udělal chybu.

Pokud vás děsí vzpomínka na Pravidla českého pravopisu, která byla v té školní, stručné verzi díky svému objemu velmi účinnou zbraní v klukovských bitkách, můžete být klidní: Poradna šílených korektorů  má pouhých 208 stránek – ovšem nabitých příklady, s nimiž se autor textů pro web setkává neustále (a s většinou z nich se člověk setká samosebou i mimo web, a nemusí být zrovna spisovatel – stačí psát trošku obšírnější mail, nebo třeba projektovou dokumentaci).

O čem se dočtete?

Kniha začíná jmény, konkrétně vlastními, a rovnou v úvodu, po několikaodstavcovém vysvětlení co to vlastně vlastní jména jsou, servíruje jazykové pikantnosti: jak správně napsat, že jste četli o exprezidentovi? „Četl jsem o panu prezidentovi Václavovi Havlovi“? A není to divné? Je! A je správně „píseň Jarka Nohavici“? A jaký je rozdíl mezi Holandskem, Nizozemskem a Nizozemím? Každé takové otázce je věnováno několik vysvětlujících vět, kde je lehce stravitelnou formou vysvětleno, jak to tedy je správně a proč.

Autoři se nebojí pracovat s nadsázkou, vtipem a ironií, takže pročítání Poradny nepřipomíná listování příručkou, ale je to živé a poutavé čtení, třeba na delší cestu ranním vlakem. (Nebo raným? Či snad ranným? Raním? I to se dozvíte!)

Kapitola za kapitolou pokračuje podobným stylem: Stručná předmluva ke konkrétnímu jevu, trocha teorie a praktické příklady. Přídavná jména, velká písmena, zkratky a značky, zájmena (nejen mně a mě), psaní číslovek (501 bod nebo 501 bodů? Možná se budete divit…) či předložek, to všechno jsou oblasti, v nichž se často chybuje. (Zde jsem se dopustil drobného alibismu – „ono se chybuje“. Ve skutečnosti chybujeme my všichni, včetně těch, co si myslí, že nechybují.)

Šlo by citovat dál, vybírat z knihy příklady, u nichž se dennodenně otřásáme odporem (nebo neotřásáme, i když bychom měli) a ukazovat si šíři záběru celé příručky, ale to není účelem recenze. Stačí jen napsat, že kniha pokrývá naprostou většinu běžných jazykových situací, s nimiž se setkává téměř každý „aktivní uživatel češtiny“, a na typických příkladech ukazuje nejčastější chyby. Poradna šílených korektorů se neomezuje na gramatiku, ale zmíní i typografická či slohová pravidla.

Proč po Poradně sáhnout?

Možná vás zarazilo, že je kniha o češtině recenzována v magazínu o programování a tvorbě webu. Možná jste přesvědčeni o tom, že programátor potřebuje úplně jiné jazykové schopnosti než dovednost správně napsat velká písmena a vědět, že „více propracovanější systém“ je nesmysl (a proč). Možná věříte, že je pro vás nejdůležitější znát syntax patnácti programovacích a značkovacích jazyků, protože češtinu stejně použijete nanejvýš v mailu kolegovi, když i komentáře do kódu píšete anglicky. Do určité míry máte pravdu – ke své práci nepotřebujete znát taje českého jazyka; redakční systém i webovou prezentaci vytvoříte i bez těchto znalostí.

Proč tedy? Dovolím si vypůjčit několik vět z předmluvy ke knize: Člověk může být špičkový programátor, na slovo vzatý odborník přes ekonomiku či marketing nebo veleúspěšný prodejce, ale pokud ve svých dopisech, e-mailech a dalších psaných projevech seká hrubky jak Baťa cvičky, jen těžko se bude zbavovat nálepky primitiva. Platí tu podobný princip jako u oblečení. Jakkoli šatstvo samo o sobě nevypovídá o kvalitách osoby v něm navlečené, je určitým prvním signálem, který okolí zachytí a vyhodnotí. Pokud se někdo hrdě vypraví do společnosti oděn v umaštěných teplácích a děravém tílku s fleky od guláše, bude do všech světových stran vysílat nepřeslechnutelnou zprávu „Jsem buran“, aniž by se musel obtěžovat s jakýmkoli verbálním projevem. A podobně pokud někdo dává ve svých veřejných písemných projevech najevo okázalé pohrdání veškerými pravopisnými a gramatickými zákonitostmi, vybuduje si bez větší námahy stejnou pověst.

Je na místě dodat, že kultivovaný jazykový projev bez hrubých chyb patří ke vzdělanému člověku stejně jako schopnost najíst se v restauraci a nebýt odkázán na vlašák z papíru. Každý, kdo píše nějaký text, ať už je to článek, dokumentace ke knihovně, zadání projektu, analýza nebo třeba komentář (je jedno, jestli do kódu nebo na web) či popisky zboží v e-shopu, by to měl mít na paměti a řídit se tím. Protože – ano, důležité je sice sdělení, ale jeho forma často rozhodne o tom, jestli ho vůbec někdo po vás bude chtít číst.

Přečíst si Poradnu šílených korektorů rozhodně není ztrátou času. Je jednou z mála knih o češtině, kde získáte konkrétní praktické rady a dozvíte se o běžných chybách, aniž byste se utopili v jazykové teorii. Navíc se opravdu dobře čte; nejde o nesouvislou změť tipů a rad, ale o ucelený a logicky uspořádaný text, k němuž se rádi budete vracet nejen když narazíte na nějakou jazykovou záludnost, ale i jen tak, přečíst si pár stránek…

Knihu rozhodně ocení každý, kdo si uvědomuje, že jazyková stránka psaného textu je stejně důležitá jako ta obsahová. Doporučil bych ji k přečtení (a k používání) všem autorům webů, všem blogerům, pisatelům článků, komentátorům, ale i programátorům (když skladník ze šroubárny může čísti Vergilia, proč by programátor neměl umět hezky česky?), copywriterům, autorům tiskových zpráv, PR textů a „rádoby copywriterům“. Těm pak obzvlášť…

Pište správně česky – poradna šílených korektorů