Názor k článku
Šílení korektoři učí češtinu přístupnou formou

Já tedy na pravopisné chyby příliš neupozorňuji. Ale o autorovi takové chyby si vždycky pomyslím své – v závislosti na závažnosti oné chyby. Pokud někdo napíše třeba „zeptej se XY, ten ti pový výc“, tak se dá lehce usoudit, že dotyčný nedokázal/nechtělo se mu pochopit ani ta nejtriviálnější pravidla, že se zabývá jen tím, co on považuje za důležité, a vše ostatní je mu lhostejné – včetně toho, co by měl znát, ačkoli je to opruz. Stejně nejspíše přistupuje např. i k jiným předpisům, normám, pravidlům a zvyklostem, ať už jde o elektrotechniku, programování nebo třeba organisaci dokumentace či štábní kulturu. Takový člověk o sobě zkrátka „pový“ mnohem víc, než by sám chtěl.
Samostatnou kapitolu pak tvoří lidé, kteří cítí neodbytnou potřebu (nebo jsou k tomu nuceni) vytvořit nějaký rozsáhlejší písemný projev. Ti by prostě ta pravidla znát měli a pokud si nejsou jisti, tak by se měli podívat do Pravidel nebo použít jiný obrat. Text, hemžící se pravopisnými chybami, považuji za opovrhování čtenáři. Je to analogické veřejnému vystoupení – taky se k němu čistě a vhodně oblékneme, stříkneme na sebe nějakou tu kolínskou, ačkoli doma nebo v okruhu nejbližších přátel to není nezbytné. Je to prostě taková vizitka autora.