Ve svém počítači jste náš program nikdy neměl!

My, co jsme vyrostli v minulém století, máme ke svým počítačům trošku zvláštní vztah. Pro nás jsou to (kromě dalších významů) i sejfy na data: víme, že co do nich v pondělí nahrajeme, to v nich v pátek bude, pokud tedy nezhyne disk nebo nenastane jiná porucha. Když jsme si jeden týden nainstalovali T602, vydržela nám v počítači až do další reinstalace systému – což bylo u geeků pět týdnů, u počítače, co na něm účetní dělá výplaty, zhruba 18 let. Ale vydržela tam celou dobu.

Zvykli jsme si brát data a programy, co máme ve svém počítači, jako „svoje“. Jako soukromí, do kterého nám nemá nikdo co pindat, a hlavně: jako soukromí, do kterého se nikdo nemá co hrabat. A bereme tak i další přístroje. Fotoaparát, kamera – co v nich máme, to v nich je, dokud to nesmažeme nebo pokud se přístroj nepokazí.

Je to přenesený zvyk z předinternetového světa. Když jsme si koupili knížku a odnesli ji domů, měli jsme ji tam, ležela v knihovně a my ji mohli kdykoli otevřít na straně 173 a přečíst si, jak se žilo Bobšovi v pazderně. Fungovalo to i v digitálním světě: koupili jsme si film na DVD, pustili jsme si ho a E.T. volal domů a lesem se proháněli agenti se zbraněmi, i když se to někomu o dvacet let později znelíbilo. I kdyby se v nových vydáních agenti oháněli vysílačkami a Bobeš stokrát žil v sociálním znevýhodnění, na našich starých nosičích zůstává pazderna a pušky.

Zkrátka co bylo psáno, to bylo dáno, a i když se nějaké slovo, věta, postava či scéna časem znelíbila, zůstávala v knížce dál. I kdyby tu knihu vytiskl někdo, kdo na to neměl licenci – jednou ležela u vás v knihovničce a byla tam! Ne že by nebyly pokusy scény či knihy, které se znelíbily, odstranit. V podstatě každý obyvatel ČR starší dvaceti let zažil alespoň jednou „začerňování nepohodlných pasáží“, popřípadě „odčerňování předtím začerněných“. Ale taková opatření se nedotkla vašich knih a filmů, co jste měli doma – pokud jste tedy nebyli přehnaně uvědomělí.

S nástupem internetu a online služeb přišla nenápadná změna. Zatím si o ní myslíme, že to je vlastně obrovská výhoda: nemusíme mít doma stovky knížek a stovky filmů, můžeme si je kdykoli přečíst nebo pustit na internetu. Knížky si můžeme nahrát do čtečky a máme jich tam stovky najednou. Nemusíme mít nadupané počítače s nainstalovaným software, vždyť je na internetu. Nemusíme si je kupovat, stačí si je pronajmout. Je to tak pohodlné, je to dostupné odevšud a kdykoli, je to vždy aktuální… Ve srovnání se starým postupem, kdy se programy, fuj, instalovaly…!

Jasně, čas od času se stane, že stránky přestanou existovat, že video není dostupné, že text je nahrazen suchým oznámením, že jej autor stáhl… Ale pokud jsme si video stáhli, stránky uložili nebo udělali screenshot textu do svého počítače, tak se nás to vlastně moc netýká, protože to už je naše kopie, naše „knížka ve skříni“.

Zatím.

Zatím jsme my, oldskůlisti, zvyklí, že počítač je mimo jiné i úložiště dat. Co máme na harddisku, to máme (plus mínus) jisté. I své maily na GMailu si stahujeme na lokální disk přes POP3 (tak dobře – možná to dělám jen já…) Věříme tomu, že co máme ve foťáku, v telefonu či ve čtečce knih, to tam zůstane tak, jak jsme si to tam nahráli.

A to se škaredě mýlíme. Před časem to zažili zákazníci Amazonu, co jednoho dne po proběhnutí aktualizací zjistili, že mají o knihu méně. Orwell hadr. Slyšel jsem i o případu, kdy v rámci aktualizací bylo v knize přepsáno několik vět. Autor dospěl k závěru, že by je mohl napsat znovu a lépe, tak je napsal jinak, a v kopiích, co měli zákazníci ve čtečkách, se patřičně změnily. Jsem ze staré školy a papírek s nápisem ERRATA vložený do knihy je mi milejší. Nechává na mně, jestli si zaškrtám a opravím…

Že odbočuju: Vůbec mám dojem, že moderní technologie mají snahu toho na mně nechávat čím dál tím míň. Že mi berou svobodu rozhodování (někteří by řekli, že ze mně snímají tíži zodpovědnosti za rozhodnutí) a že za mne dělají správná rozhodnutí. Mizí přístroje i weby s velkým množstvím voleb, volby jsou mor, uživatele jen zdržují od dělání správných věcí… a voni tomu ještě tleskaj'?!

Před několika týdny Google jaksi „centrálně“ smazal ze zařízení s Androidem dvě aplikace. Prý testovací, potenciálně nebezpečné a kdesi cosi, ale stejně jako oldskůlista z toho mám divný pocit. Asi jako kdybych si nainstaloval Abi Word a za tři dny zjistil, že mi ho automatické aktualizace odstranily a místo něj mám v počítači Open Office. Čerta starýho mi po tom, jestli je lepší, výkonnější, hravější nebo jestli autor Abi Wordu zastřelil svou ženu nebo týral děti ve sklepě rodinného domku. Jednou jsem si to nainstaloval, a nestojím o to, aby bez mého souhlasu… I kdyby to mělo být pro moje dobro. Vlastně tím spíš!

S internetem a zrychlováním a propojováním a tím vším pokrokem se svět mění v jistém ohledu z prodejen na půjčovny. Nebudeme si knihy kupovat, budeme si je chodit půjčovat do knihoven. Budeme tleskat pokroku, že nemusíme vláčet na dovolenou těžké kufry s čtivem, ale kdekoli si vybereme jakoukoli, na kterou máme chuť. A bude vždy přesně taková, jakou ji chtěl ten den ráno autor, vydavatel nebo okresní tajemník mít. Bude to levnější, dostupnější, kvalitnější – a taky snáze kontrolovatelné a ovladatelné.

Stejně jako zmizely knihy z knihoven reálných, tak mohou zmizet i z těch internetových. Dokonce ještě snadněji. Mohou zmizet filmy z vaší videotéky (jasně že jste moderní, DVD doma nemáte, používáte TV On Demand a díváte se, na co chcete). Ve starých pohádkách najednou černokněžník nezemře strašlivou smrtí, ale polepší se – i když budete mít intenzivní dojem, že si ten film pamatujete jinak. Mohou zmizet aplikace z vašeho počítače. Vaše dokumenty se vám mohou měnit pod rukama. Stačí jen, aby někdo, kdo má dostatečný vliv, měl i dostatečný zájem.

Chytré mobily a čtečky knih a další více či méně internetové přístroje přestávají být součástí našeho vlastnictví, našeho soukromí, o němž si rozhodujeme sami (alespoň někdy). Jsou to naše kukátka, kterými nahlížíme do kybersvěta, ale obraz, co v nich vidíme, není jejich součástí. Knihy a programy a obrazy a filmy, co v nich máme, nejsou naše jako to kukátko. Jsou jen půjčené. I když jsme si za ně zaplatili stejně jako za ty papírové nebo za filmy na DVD.

A asi tam směřují i naše počítače. Prý nejvíc trendy jsou ty bez software a bez úložiště – vše si uložíme v cloudu a pracovat budeme s pronajatými online aplikacemi. Zvykneme si. Bude to mít přeci tolik výhod. Ale bude se mi stýskat po pazderně, zbraních a po době, kdy jsme mohli číst i špatné knihy, mít nainstalované špatné programy a dělat si svoje chyby.