Vlákno názorů ke zprávičce Je přístup k internetu základním právem?

To by ale znamenalo, ze stat bude muset zajistit kazdemu pristup zdarma.

To si myslím že ne. Voda, topení, elektřina, to je taky základní právo, ne? A taky nemusí stát zajišťovat každému přístup zdarma.

A kde je to pravo na vodu, topeni a elektrinu zakotveno?

To je častý omyl – zaměňuje se právo a nárok…

A jaky je v tom rozdil? Kdyz se mluvi o zakladnich lidskych pravech, tak se mi vybavi listina zakladnich prav a svobod, to je snad logicke, ne? : http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

Rozdíl mezi právem a nárokem je velký. Že mám na něco právo ještě nezakládá nikomu jinému povinnost mi to poskytnout; nárok ano.
Prakticky: Článek 11, bod 1: Každý má právo vlastnit majetek. To ale neznamená, že mám na majetek nárok, že mi ho někdo musí poskytnout, abych mohl své právo „vlastnit majetek“ konzumovat.

Pravo na majetek a na internet se podle me neda srovnavat. Majeteku ma kazdy clovek ruzne mnozstvi, ale kazdy neco vlastni. Pristup k internetu ale bud mam, nebo nemam. Ja bych to srovnal spis s pravem na ochranu zdravi: Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Jaky by byl smysl nejakeho „zakladniho prava k pristupu k internetu“, kdyby se drzel vaseho vykladu ve smyslu prava vlastnit majetek? Takove pravo je nesmyslne, protoze se tim nijak nezmeni stav veci.

kazdy si muze skocit treba do knihovny na internet. spokojen?

Ale tady nejde o moji spokojenost/nes­pokojenost. Me jde o to, jaky bude mit vyznam, ze se pripojeni k internetu prohlasi za zakladni lidske pravo.

Tím jsme zase u toho, že na stát padne povinnost poskytovat všem bezplatně připojení k Internetu (byť ne až k nim domů, ale „jen“ do té knihovny).

A ve vysledku by z toho vzniknul dalsi nesmyslny projekt za miliardy, kdy by v kazde vesnici museli nainstalovat verejne pristupne PC s pripojenim.

Princip „práva na přístup někam“, zde na internet, je podle mne v tom, že právo nesmí být upíráno („strojvedoucí nesmí na internet“), ale tím to taky hasne – nikdo nemá povinnost přístup zajistit. Právo („svoboda“) v tomto pojetí je „zákaz zákazu“, nikoli příkaz. Nárok naopak přikazuje někomu, aby mi jej splnil. Chápu „právo na internet“ stejně jako „právo vlastnit majetek“ – tedy že mi nikdo nemůže zakázat se k internetu připojit.

K internetu se jen tak pripojit nemuzu. Vzdy k tomu potrebuju poskytovatele a je jen na jeho libovuli, zda se mnou smlouvu uzavre(a tak je to samozrejme v poradku).

„libovůle“ – to byste tomu dal pěkně na frak

Pokud poskytovateli nebrání objektivní příčina (technologie, lidské zdroje) tak s každým spotřebitelem se kterým může navázat obchodní vztah také obchodní vztah navázat musí. Nemůže si vybírat.

Přečtěte si zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zejména § 6 kde je zakotven poměrně široce pojatý zákaz diskriminace spotřebitele.

<quote>§ 6 Zákaz diskriminace spotřebitele Zákaz diskriminace spotřebitele
Prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat­.</quote>

Účel je jasný – narovnat obchodní prostředí směrem ke koncovým spotřebitelům.
(Pro obchodní vztahy mezi firmami toto ustanovení neplatí.)

U tématu internetu jako základního práva, jde o to, aby ho nešlo odepřít.
I když jste usvědčený pedofil, stahujete hudbu/filmy/kni­hy/sw, hackujete se do systémů pořád máte právo se připojit.

V poslední době se objevují snahy toto právo (koupit si službu – připojení) omezit.

U tématu internetu jako základního práva, jde o to, aby ho nešlo odepřít.

Ale jistě, tato snaha z toho čiší na první pohled. Zní to jako bohulibá myšlenka, ale přesto si myslím, že prohlašovat takto účelově toto za „základní lidské právo“ je nesmysl. On sice účel světí prostředky ale na druhou stranu to odporuje principům, na kterých by právo a konkrétně Ústava/Listina měly stát.

Zavést toto opatření se nám sice hodí do krámu, ale myslím, že by to mělo z negativní vliv na pojetí práva a svobody. Navádí to totiž k tomu, myslet si, že to, co nám ústava nebo zákon nezaručuje, to nemáme, nebo je to přinejmenším nejisté. Přitom by to mělo fungovat obráceně – co nám zákon nezakazuje, to smíme činit.

Držel bych se onoho:

„Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“

Zároveň platí, že:

„Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Zrušme tento bod Listiny:

„Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

A nebude potřeba do ní zanášet nějaké momentální speciality (Internet je záležitost posledních let, kdežto ústava má být dostatečně obecná a nadčasová).

Takze poskytovatel internetu bude mit povinnost se mnou uzavrit smlouvu(samozrejme pokud to bude technicky mozne)? To uz je ale narok.

„Každý má právo vlastnit majetek. To ale neznamená, že mám na majetek nárok, že mi ho někdo musí poskytnout, abych mohl své právo „vlastnit majetek“ konzumovat“

Souhlas, ale to přece ještě neznamená, že by „právo na Internet“ mělo být v Ústavě/Listině. Taky tam přece nedáváme, že si člověk smí koupit chleba nebo si třeba zaplatit masáž a pak na ni má právo.* Tahle „práva“ se myslí sama sebou** A pokud ne, tak je něco hodně špatně. A proč se k Internetu chovat jinak než k ostatním médiím? Budeme za základní právo považovat i možnost zaplatit si satelitní televizi, nebo si koupit noviny? Nebo radši formulujeme tyhle principy obecně?

*) základní lidské právo na masáž… docela legrační myšlenka :-)

**) resp. jeden z nejstarších a nejobecnějších principů práva: pacta sunt servanda – smlouvy je třeba dodržovat.